Cesta

Tak jsem na místě! Celé to trvalo asi 15 hodin, a ač to tak nevypadá, bylo to pohodové, když člověk cestuje sám, hodně lidí se s ním dává do řeči a cesta rychle ubíhá. Na všechno jsem měla dost času, všechno bylo přehledné a označené a na všechno se dalo doptat. Tohle totiž v Istanbulu neplatí, ale o tom později. Každopádně, kromě jednoho zádrhelu na začátku, kdy jsem krátce po nalodění do Student agency zazmatkovala ohledně příslušnosti Turecku k Shengenu (co já vím, tak na Ruzyni je to úplně jiný Terminál a nejsou zrovna blízko sebe), a protože jsem v tu chvíli měla pocit, že bez pravdy hned ve 3:30 ráno nepřežiju, tak jsem se jala hned někoho burcovat po telefonu (modří jistě vědí :-)). Dál už proběhlo vše hladce a tímto děkuju za vaše rady- opravdu mi pomohly!

Na tyhlety červeňáčky od Austrian airlines jsem zřejmě působila jako magnet. Než jsem  došla k Check- inu, radila jsem se asi se 4, z toho 3 mě oslovili sami od sebe.

   Před gatem jsem se potkala s Enrichem, Ital který vyrážel na dvoutýdenní trip po Turecku. Úplně náhodou jsme měli místenky v letadle přesně za sebou a tak naše konverzace mohla pokračovat i dál, protože se se svou partou měl setkat až další den večer, naplánovali jsme na ráno první společný průzkum Istanbulu. Díky své práci byl ostříleným cestovatelem ve všech letištích světa, takže už jsem měla po zbytek cesty po starostech.

Před letištěm, přivítal mě obrovský řev a pak jsem zjistila, že se tam zrovna koná  nějaká demonstrace, vypadali velmi zuřivě.
Mimochodem letiště se samozřejmě nejmenuje po nikom jiným, než po samotným Ataturkovi.

 Jen co jsme vylezli, vyvalilo se nás stovky (nepřeháním) lidí s různými jmenovkami a nápisy, v tu chvíli mě v jinak horkém Istanbulu zamrazilo, najít Yagize, tureckého medika, který tam na mě měl čekat mi přišlo vskutku beznadějné. Nicméně tato věta mi sotva stihla prolétnout hlavou a už na mě mával. Jak uvidíte na fotkách, je takový nepřehlédnutelný. Cesta do hotelu zabrala asi 2 hodiny, jeli jsme metrem, co vypadalo jako tramvaj, pak jsme přestoupili na Metrobus, což je autobus, který má vlastní pruh, takže má vlastně dráhu jako metro, jak mi vysvětlil Yagiz. Pak jsme konečně stanuli v samotném centru, kde jsem poprvé spatřila úchvatný pohled na Bospor, myslím, že se tu toho nikdy nenabažím! Je to nádhera! Přeplavili jsme se lodí, ale pořád jsme nebyli na místě. Ještě nás čekala cesta autobusem- řidiči jsou hrozně zběsilí, zavírání dveří, nebo zajíždění do stanice považují za zbytečnost a do jejich dorozumívání s ostatními automobily pomocí klaksonů asi nikdy neproniku, troubí prostě pořád. Prý si často klaksony mění i za jiné zvuky, jako třeba zvířecí zvuky nebo nějaký podivný zpěv a podobně, fantazii se zřejmě meze nekladou... 

Přístav, lodě poberou přes sto lidí, fungují jako MHD a co je hlavní, jezdí každou chvíli.
Pohled na asijskou část.

Tohle jsem vyfotila z lodě, je to pohled z Bosporu na evropskou část Istanbulu. Už závidíte? ...Určitě se na to přijeďte někdy taky podívat :-) 

Yagiz mě vzal na první Doner Kebab a Ayran, čte se to /ajrn/. Když říkál, že nám objedná "iron" tak jsem  se trochu bála, co to do sebe budu muset nakonec kopnout, ale je to jogurt rozmíchaný našlehaný s vodou, tak aby se to dalo pít. Chutná to trochu jako český kefír.

Hotel se nachází se 150 metrů od zastávky, odkud se dostanu za 10 minut do zastávky, kde je nemocnice. Uvnitř je to fajn, mám pokoj sama pro sebe v nejvyšším patře, takže se střešním oknem, romantickým výhledem na moře a s vlastní koupelnou. Jediný zádrhel je domluva s recepčními..anglicky umí říct snad jen: "football" a " That´s not problem", což je sice fajn, ale udělali mi s tím hned další den docela nepříjemnost, ale to si nechám napříště :-)

Reakce okolí.

   Často se mě kamarádi, známí dokonce i náhodní lidé ptají: "A to se jako nebojíš?!". Bývá to dokonce jedna z prvních otázek...většinou se nenechám příliš rozhodit, vybavím si kamarády, co jedou ještě do exotičtějších míst, noční procházku pražským Šervůdem a pronesu něco ve smyslu: "Však to je ještě taková Evropa, ne?", zůstávám zkrátka nad věcí. Pravda je taková, že nejvíc se bojím cesty. Bloudit na letišti sama a ve dvou, to je totiž obrovský rozdíl, natož pak prošvihnout let! Mnozí z vás vědí, že mám Ruzyni, doslova na doslech, ovšem vzhledem k tomu, že mi to z Istanbulu všechno potvrdili teprve v půli června, sehnala jsem cenově přijatelnou letenku až z Vídně. Nikdy jsem tam nebyla, neumím německy a nemám téměř žádné zkušenosti s létáním. Perfektní předpoklad pro nějaký průšvih. Držte mi pěsti.

 Nicméně mě to přivedlo na myšlenku vypátrat si, kam se tedy dá to Turecko zařadit? Co se geografie týče, tak mapa říká naprosto nekompromisně následující: 3% území náleží Evropě, zbývajících 97% Asii. Ups, to jsem byla poněkud vedle! No, co se dá dělat.. větou: "Vždyť to je ještě Evropa, to je v pohodě :-) ", už se zkrátka neukonejším. Život jde dál, těším se pořád stejně, tak co. Hranice probíhá Istanbulem, Evropská část na západě nese matoucí název Východní Thrakie a Asijská část se nazývá Anatólie. Tato území zde odděluje Bosporská úžina, která naopak spojuje Marmarské a Černé moře a další hranicí jsou, o něco jižněji, Dardanely. Istanbulský Bospor je velká lodní dopravní křižovatka a navíc je úžina v současné době překlenuta dvěma mosty a třetí se buduje. Ten novější most stojí v nejužším místě a měří 700 metrů, jeho maximální šířka je ovšem 3,5 kilometru. Dle mezinárodní dohody Bosporská úžina Turecku patří, ale s tím, že umožní ostatním lodní dopravu. Na druhou stranu, co se smýšlení Turků týče, tak se podle všeho hlásí spíše k Evropě.

   Zato okolí se bojí něčeho úplně diametrálně odlišného, neboť další věta, kterou mě okolí častuje, zní: Hlavně se tam proboha nezamiluj! Ti Turci ti určitě nedaj pokoj!" K tomu můžu jen dodat, že se mi ty jejich kníry stejně nelíbí ;-) Tak snad to prve neříká každá.

   Tak a zbývá 8 hodin do odjezdu a já už mám dva články. Obávám se, že tohle tempo mi nevydrží, ale budu se snažit podávat zprávy aspoň jednou nebo dvakrát do týdne. Merhaba!

O co jde?

   Dva dny do odjezdu. Pomalu mi stoupá cestovní horečka, avšak já si zatím nebalím, neboť se horlivě snažím začít zde svou bloggerskou kariéru. Tento první příspěvek budiž tomu důkazem. Třeba to i někoho zaujme a přečte si tu něco a když ne, tak budu mít aspoň památku. Ale k věci:
Jedu na 4 týdny na klinickou stáž do istanbulské nemocnice, dostala jsem místo na interní klinice. Nemocnice se jmenuje Acibadem Kozyatagı Hospital a patří pod Univerzitu Acibadem, která byla založena teprve v roce 2007, takže očekávám spíše menší fakultu a moderní prostředí. Uvidíme, nechávám se překvapit.

Fakta o Istanbulu:

--> Je více než 4x větší než Praha a má 10x víc obyvatel...bude tam zkrátka asi dost těsno.

--> Mají druhou nejstarší podzemní dráhu na světě (z roku 1874, hned po londýnské) a říkají tomu Tünel. Další rozdíl tkví v tom, že má pouhé 2 stanice a délku něco přes půl kilometru...Naštěstí jsem po další chvíli pátrání zjistila, že si za posledních 20 let stihli vybudovat i Metro, které má 12 stanic na 20 kilometrech, tak snad to bude použitelné.

--> Velký Atatürk, celým jménem Mustafa Kemal Atatürk, přízvisko znamená: Otec Turků, přiřkl mu ho parlament, poté co Mustafa v roce 1934 zavedl zákon, že každý muslim musí mít nějaké příjmení. Je to zakladatel moderního tureckého státu, neboť sjednotil okupované území Turecka. Po vítězství osvobozenecké války nad Řeky v roce 1921 zanikl sultanát a na její místo nastoupila nezávislá Turecká republika. Generál a národní hrdina Mustafa byl zvolen prezidentem, zavedl mnohé reformy a je uznáván a oslavován až dodnes. Během jeho vlády byla Konstantinopol přejmenována na Istanbul, uzákoněna západní právní úprava, islám ztratil status státního náboženství, arabskou abecedu nahradila modifikovaná latinka a byla zakázána polygamie. Mluvit o něm negativně, nebo jej snad dokonce urážet je zde zakázáno zákonem a jistě náležitě tvrdě trestáno.

--> peníze: (Nová) turecká lira byla zavedena poté, co z původní TL v roce 2005 škrtli 6 nul. 1 TL= 11,6 Kč, v Česku jsou téměř nesehnatelné, pravděpodobně kvůli nestabilitě této měny a 7% meziroční inflaci. Kdybyste měli nějaká doporučení, co se směnárny vs. výběrů z bankomatu týče, dejte vědět.

--> ...trochu jsem si zjišťovala, jak je to tam s odíváním. V Istanbulu žijí převážně Muslimové, Křesťané a Židé- každé má svoje, ale zaujalo mne, že pokrývka hlavy je pro sekulární Turky symbolem všeho, čím opovrhují- tzn. zpátečnické myšlení, a popírá to tak vše, za co Ataturk bojoval. V zákoně je, že ženy pracující ve veřejných budovách pokrývku hlavy nosit nesmí...což je dobré, aspoň nebudu tak vyčnívat.

--> Ramadán: začal tento týden a trvá do 18.srpna...zkrátka a dobře budu vyvrhel a budu se dožadovat svých pravidelných kalorií ráno v poledne i večer, na druhou stranu si ale říkám, že v nemocnici snad nebude s přístupem k jídlu a pití problém.

  Tak to byl takový úvod nejen pro vás, ale i pro mě- já nevím zatím o moc víc...no možná o něco málo jo. Kdyby něco, napište mi, budu ráda za vaše vzkazy a tak vůbec :-)