Cesta

Tak jsem na místě! Celé to trvalo asi 15 hodin, a ač to tak nevypadá, bylo to pohodové, když člověk cestuje sám, hodně lidí se s ním dává do řeči a cesta rychle ubíhá. Na všechno jsem měla dost času, všechno bylo přehledné a označené a na všechno se dalo doptat. Tohle totiž v Istanbulu neplatí, ale o tom později. Každopádně, kromě jednoho zádrhelu na začátku, kdy jsem krátce po nalodění do Student agency zazmatkovala ohledně příslušnosti Turecku k Shengenu (co já vím, tak na Ruzyni je to úplně jiný Terminál a nejsou zrovna blízko sebe), a protože jsem v tu chvíli měla pocit, že bez pravdy hned ve 3:30 ráno nepřežiju, tak jsem se jala hned někoho burcovat po telefonu (modří jistě vědí :-)). Dál už proběhlo vše hladce a tímto děkuju za vaše rady- opravdu mi pomohly!

Na tyhlety červeňáčky od Austrian airlines jsem zřejmě působila jako magnet. Než jsem  došla k Check- inu, radila jsem se asi se 4, z toho 3 mě oslovili sami od sebe.

   Před gatem jsem se potkala s Enrichem, Ital který vyrážel na dvoutýdenní trip po Turecku. Úplně náhodou jsme měli místenky v letadle přesně za sebou a tak naše konverzace mohla pokračovat i dál, protože se se svou partou měl setkat až další den večer, naplánovali jsme na ráno první společný průzkum Istanbulu. Díky své práci byl ostříleným cestovatelem ve všech letištích světa, takže už jsem měla po zbytek cesty po starostech.

Před letištěm, přivítal mě obrovský řev a pak jsem zjistila, že se tam zrovna koná  nějaká demonstrace, vypadali velmi zuřivě.
Mimochodem letiště se samozřejmě nejmenuje po nikom jiným, než po samotným Ataturkovi.

 Jen co jsme vylezli, vyvalilo se nás stovky (nepřeháním) lidí s různými jmenovkami a nápisy, v tu chvíli mě v jinak horkém Istanbulu zamrazilo, najít Yagize, tureckého medika, který tam na mě měl čekat mi přišlo vskutku beznadějné. Nicméně tato věta mi sotva stihla prolétnout hlavou a už na mě mával. Jak uvidíte na fotkách, je takový nepřehlédnutelný. Cesta do hotelu zabrala asi 2 hodiny, jeli jsme metrem, co vypadalo jako tramvaj, pak jsme přestoupili na Metrobus, což je autobus, který má vlastní pruh, takže má vlastně dráhu jako metro, jak mi vysvětlil Yagiz. Pak jsme konečně stanuli v samotném centru, kde jsem poprvé spatřila úchvatný pohled na Bospor, myslím, že se tu toho nikdy nenabažím! Je to nádhera! Přeplavili jsme se lodí, ale pořád jsme nebyli na místě. Ještě nás čekala cesta autobusem- řidiči jsou hrozně zběsilí, zavírání dveří, nebo zajíždění do stanice považují za zbytečnost a do jejich dorozumívání s ostatními automobily pomocí klaksonů asi nikdy neproniku, troubí prostě pořád. Prý si často klaksony mění i za jiné zvuky, jako třeba zvířecí zvuky nebo nějaký podivný zpěv a podobně, fantazii se zřejmě meze nekladou... 

Přístav, lodě poberou přes sto lidí, fungují jako MHD a co je hlavní, jezdí každou chvíli.
Pohled na asijskou část.

Tohle jsem vyfotila z lodě, je to pohled z Bosporu na evropskou část Istanbulu. Už závidíte? ...Určitě se na to přijeďte někdy taky podívat :-) 

Yagiz mě vzal na první Doner Kebab a Ayran, čte se to /ajrn/. Když říkál, že nám objedná "iron" tak jsem  se trochu bála, co to do sebe budu muset nakonec kopnout, ale je to jogurt rozmíchaný našlehaný s vodou, tak aby se to dalo pít. Chutná to trochu jako český kefír.

Hotel se nachází se 150 metrů od zastávky, odkud se dostanu za 10 minut do zastávky, kde je nemocnice. Uvnitř je to fajn, mám pokoj sama pro sebe v nejvyšším patře, takže se střešním oknem, romantickým výhledem na moře a s vlastní koupelnou. Jediný zádrhel je domluva s recepčními..anglicky umí říct snad jen: "football" a " That´s not problem", což je sice fajn, ale udělali mi s tím hned další den docela nepříjemnost, ale to si nechám napříště :-)