Poprvé ve městě

   Slíbila jsem něco o tom, jak mě vypekli na recepci... To bylo tak, další ráno jsem se vydala na sraz s Enrichem, ve spěchu jsem vydolovala z recepčních název nejbližší stanice, abych věděla, kam se pak vrátit. Enrich čekal v přístavu poblíž samotného centra Istanbulu a protože to tu pro něj byla jen zastávka na jediný den, zamířili jsme  rovnou k největším dominantám. Nejdřív do Hagia Sofia čili chrámu Boží Moudrosti. původně byla tato nepřehlédnutelná stavba křesťanskou svatyní, ale později ji přestavili na mešitu a opatřili minarety, ale od roku 1934, kdy Ataturk nařídil její opětovnou sekularizaci, slouží spíše jako muzeum.
 Je to opravdu impozantní do detailů propracovaný prostor, který je oprávněně velkým světovým unikátem.

Uvnitř, všechno se tam lesklo zlatem, ale my jsme to, jak jistě vidíte, s přehledem zastínili.

A naše druhá zastávka byla Topkapi palác, rozlehlý překrásný komplex vybudovaný slavnou dynastií Otomanů, včetně sultána Suleymana zvaného Nádherného. Žili si pěkně, stojí to za to vidět, ale musím přiznat, že z pohádek jsem si je sice sultány představovala hodně vypasené, ale skutečnost předčila očekávání (uzuzuji z velikosti jejich oblečení a trůnů)

Topkapi palác. Třebaže z venku může působit nenápadně..

...uvnitř je pestrý, ukrývá se zde výstava sbírky sultánské pokladnice, dobových předmětů a jeden z největších diamantů na světě.

   Když jsme se rozloučili, procházela jsem se chvíli sama. V tu chvíli mi došlo něco, čeho jsem si předtím nevšimla (a ani jsem nemohla), v ulicích courají hlavně skupinky, či samotní muži, případně ženy v doprovodu, kdežto samotné ženy téměř není vidět, každopádně jakmile jsem osaměla začali si mě najednou všichni všímat, každý mě chtěl odvést k sobě do krámku, ukázat mi zboží, vnutit mi své rady, své hotely, a kdovíjaké další služby. Jak já jsem záviděla ostatním, že si můžou pokoukávat po čem chtějí, kdežto o mě si ti prodavači pravděpodobně mysleli, že sama to prostě nemůžu zvládnout. Stačily necelé dvě hodiny a naučila jsem se ignorovat, nekoukat vlevo ani vpravo.
    Nejméně příjemné bylo, když jsem vlezla do něčeho, co se prezentovalo jako Tourist information, ale po chvíli úlisnosti chlapíka za stolem mi došlo, že se mi snaží nabídnout nějaké organizované prohlídky. Když jsem vešla začal se mnou takový ten typický small talk, nabídl mi vychlazenou vodu, pro kterou došel do jiné místnosti, kde se s někým domlouval a poté prohlásil, že to je teprv začátek, že pak přijde ještě čaj atd.    Přišlo mi to podezřelé- podvodník, jako vystřižený z mého průvodce- a když se mi konečně podařilo vymluvit a vstala jsem od stolu s tím netknutým kelímkem stále v ruce, tak se mě trochu vyčítavě ptal, proč si to jako nevypiju tady. Rychle sem zamířila ke dveřím a vyhodila to do nejbližšího koše.  Teď už vím, že tohle se týká vyloženě staromódního centra, jinde je to snesitelnější. Yagiz a další anglicky mluvící lidé mi neustále kladou na srdce nikomu nevěř, tak se tím zkrátka řídím. Jinak Česko tu znají, a to hlavně díky fotbalu..Baroš a Ujfaluši jsou zde za velké hvězdy.

Centrum je sice plné podezřelých Turků, ale naštěstí i jiných mnohem lákavějších věcí.

Pak jsem toho měla dost, tak jsem se vydala nazpět, za cíl jsem si dala Maltepe, jak mi ráno poradili na recepci. V přístavu jsem našla opravdové turistické informace, ale neuměli tam anglicky a o mé zastávce a o všech dalších, co se nacházely v Asijské části v životě neslyšely. Pak se chvíli hlasitě radili, co s tím a nakonec mi vítězoslavně oznámili, že budu muset přeplout trajektem. Na to bych sama opravdu nepřišla. Na trajektu jsem potkala anglicky mluvící designerku, která jela stejným směrem, krom toho mě "pozvala" na vlak a než vystoupila, zařídila pro mě starší paní, která mi měla říct, kde mám vystoupit (zastávky nejsou označené). Tohle je ostatně nejčastější laskavost, kterou mi anglicky mluvící úplně automaticky poskytují. Anglicky tu mluví pouze vysokoškoláci a už jsem se je naučila odhadovat sama, případně se mi ochotně sami nabídnou. K tomuhle druhu Turků jsem celkem důvěřivá, hlavně proto, že jsou to nejčastěji samostatně cestující mladé ženy, případně kultivovaní muži nejrůznějšího věku.
  Vystoupila jsem tam, kde jsem si poručila a po půl hodině chůze jsem sice měla dojem, že jsem našla správnou magistrálu, ale úplně někde jinde. Bez mapy, bez představy o směru, pouze s adresou hotelu, ale samotná mi byla dost na nic.Když už jsem byla fakt zoufalá, ochytnul mě kluk, co mi hotel vygooglil a dokonce ještě u někoho po telefonu ověřil, kolik přesně mám jet stanic. Když jsem pak po dvou a půl hodinách dorazila a rekonstruovala to s mapou, došlo mi, že na recepci mi místo místní zastávky, řekli název celé čtvrti. Jejich ochota je bezbřehá, ale kdyby mi radši bývali řekli, že mi nerozumí, no ale myslím, že od té doby, co jsem přijela, tak se začli učit anglicky. Dneska mě totiž jeden překvapil dokonce dvěmi větami: How are you? a Good morning :-)
   Jinak mi dorazila kolegyně ze Slovenska, tak je to pro mě celkem úleva :-) Pak nás čekala Welcome party a ještě teď jsem ji nedospala- píšu tedy v rychlosti, abych to dneska dohnala...tak snad se to dá po mně číst.

Nejen na zemi je přeplněno, i ve vzduchu s tím tady mají problémy.