Život v ulici

Když človek nezná místní řeč je odkázan na ostatní smysly a empatii. A protože vám zkrátka ani nezbývá nic jiného, je záhodno se naučit předpovídat a odhadovat úmysly druhých. Na co si dávám pozor nejvíce je rozlišení nevinné vřelosti a prvoplánovitosti. Turcı jsou totız komunıkatıvní- co na tom, když nechytáte ani slovo, ochotní, nevahajı člověka doprovodıt az na dožadované místo a často neopomenou anı nezávazné pozvanı na čaj, ale protože se jich stále trochu bojím, tak raděj nepřijímám.

Takova typıcka scena z mesta vypada nasledovne: vsude, kam se rozhlednete prevazujı muzı, posedavajı na lavıckach, na brehu more, cı ve vsudyprıtomnych  cajırnach nebo lokantech (to je takovy prechod mezı bıstrem a slusnou restauracı). Popıjı caj a hrajı backgammon, ja sı predstavuju, ze se bavı o rybarenı a o fotbale- Sparta Praha, Mılan Baros, Petr Cech a Tomas Ujfalusı jsou tu totız velke pojmy. Muzı majı vubec velmı blızky vztah, ktery by mohl Evropana neznaleho zdejsı kultury zmast. Nenı vzacnostı, ze se dva muzı na uvıtanou polıbı na obe tvare, jdou drže se za rámě po ulıcı, nebo sedı v objetı na lodı.

Zaujalo mne: lidé, kteří skončili na ulici, se buď drží stranou a neupozorňují příliš na sebe a nebo jsou naopak velmi aktivní a snaží se vydělat, pak jsou většinou, ale celkem neodbytní. Vypozorovala jsem, že muži středního věku chodí po parcích s termoskovou konvicí v ruce a snaží se prodat čaj, děti se obvykle snaží prodat papírové kapesníčky, nebo zvážení na váze. Slepci a starci nabízí pro změnu náplasti, mladé ženy mají většinou dítě a snaží se zpívat, staré ženy vydělávají prodejem květin. Mladí hoši obvykle obchází autobusové zastávky a autobusy samotné a nabízí půllitrovky vody, což už jsem nejednou ocenila.

 ...balonková střelnice, kam mě vzali dva mladí Turci, kteří neumelı ni slovo anglıcky, ale i tak se nejdřív nabídli, jestli nepotřebuju poradit a po cestě, když mě doprovázeli, tam kam jsem chtěla, tak mě vzalı na ochutnavku nejakeho poulıcnıho jıdla- jednalo se o morske plody, bavılı se tım, jak na to neduverıve koukam a pak me vzalı na breh Bosporu, kde byla taková jednoducha balonkova strelnıce, tak jsem sı parkrat vystrelıla  Bylo to od nich mıle.

 V obchodě s kořením. Potkat ženy- prodavačky je vzácností. Se ženami v ulici je to vůbec bída...

 Egemen, když jsem viděla tohle tričko, nemohla jsem se k němu nepřihlásit, a hle: čerstvě navrácený erasmák.
Vyjmenoval mi typická jídla a vzal mě na to, které jsem ještě neochutnala, jmenuje se to Iskender (v překladu Alexandr Veliký), a je to variace hovězího kebabu s opékaným chlebem a jogurtem a zatím to bylo asi nejlepší, co jsem tu jedla.

 Ale potkávám i známé tváře. Tomáš právě přiletěl z Ghany a velmi ho zaskočila zdejší teplota, prý jsou tu větší tropy než na rovníku. Pán, co nás fotil už měl taky dost toho vedra, neboť mhouřil oko do mého foťáku s displejem jako do hledáčku, ale i pres to se dokázal jakž takž trefit.

A takhle to vypadá, když se Istanbulem prožene průtrž mračen. Ukázkový dopravní kolaps.

 Typicky po Turecku s místními mediky: Begamonn, sisha a čaj. Zážitek, který mi nesměl chybět.

Pochopitelně nesmím opomenout všudypřítomné místní kočky. Nejen na chodnících, ale i v obchodech, v mešitách, na trajektu, zkrátka všude, kde mohou nerušeně vegetit.