Hastane I.

   Protože je hlavním smyslem této výpravy okoukat něco na praxi v nemocnici, už bylo na čase abych se o tom také zmínila. :-)
Kozyatagi hastane je soukromá nemocnice, patřící pod luxusní nemocniční kooperaci Acibadem hospitals. Doktoři a vlastně i všichni ostatní zaměstnanci vypadají za všech okolností jako ze žurnálu, takže uvažuji, že své nemocniční pantofle, co jsem si dovezla, hodím rovnou do popelnice. Doktorka Nurdan Tozun, profesorka gastroenterologie a moje tutorka, je zde legendární osobnost, vyčnívá nejen svou blonďatou hřívou a výraznou rtěnkou, ale i neuvěřitelným charizmatem a energií, která z ní neomezeně srší. V mých představách přesně odpovídá kategorii opravdové dámy, myslím, že si ji budu pamatovat ještě dlouhou dobu. Připravila mi program stáže: 1. týden gastroenterologie 2. týden onkologie 3. týden kardiologie 4. týden endokrinologie, takže to bude pestré.

   Vzhledem k tomu, jak vypadá to prostředí, je mi trapné si to tam fotit, rovněž by to asi bylo nesportovní vůči pacientům. Každopádně všude jsou recepce, všichni mají dokonalou uniformu a pacient je zde opravdu na prvním místě, však si za to také platí. Tato skutečnost má pro mě následující výhody: zajištěný pacient se většinou rovná vzdělaný pacient, to znamená, že se dokáže dorozumět anglicky, někdy více, někdy méně, ale aspoň se můžu občas také aktivně na něčem podílet. Druhá výhoda je, že se nikam nespěchá a je čas věnovat se mě. Chvíli po uvedení na kliniku se mi podařilo udělat trochu dojem (rozuměj, neznemožnila jsem se hned na začátku), neboť mě šoupli na kolonoskopické vyšetření pacienta s Crohnem, a to by byla ostuda, kdybych se nechytala, vzhledem k tomu, kolikrát jsme to letos probírali. Další den jsem si to ovšem trochu vykompenzovala, když jsem u pacientky s familiární středomořskou horečkou prohlásila "No ano, o tom jsem slyšela, ale to je přeci velmi vzácné, ne?" Tak mi připomněla, kde se se nacházím a opak byl samozřejmě pravdou.

   Jinak je to fajn, všichni doktoři jsou velmi přívětiví, a když to umí vysvětlit anglicky, tak se snaží mi něco předat. Zajímavé je, že nemocný nikdy nechodí sám, většinou jej doprovází někdo z rodiny a to neznamená, že přijde třeba manžel, nebo dcera. Není vyjímečné, že se dostaví ve složení: manželka, dcera s manželem a klidně třeba ještě tchán, nebo sestra. Tahle sounáležitost už u nás příliš k vidění není, my jedeme na výkon a nemocní jsou naopak spíš osamělí, protože na to, být nemocný není prostor.

Podtrženo, shrnuto, líbí se mi to tam, určitě není nač si stěžovat, starají se o mě pěkně. Nekonečný přísun tureckého čaje, turecké kávy, nebo turecké limonády zajištěn- vypozorovala jsem, že na to zřejmě mají speciální pomocný personál- tedy, aspoň jsem toho člověka neviděla nikdy dělat nic jiného. Platí tu jednoduchá rovnice= každý pacient se musí pěkně proložit čajem :-)

Pohled z mostu po cestě do nemocnice, jestli se vám zdá, že vodící pruhy jsou tam jen tak, aby se neřeklo, tak to tak opravdu funguje. Může se jezdit prostě tam, kam se vejdete.

 Zvenku. Je to věžák a ukrývá 8 pater, na druhou stranu, je spíš užší takže, to není kdovíjak velké.

Okolí nemocnice.

Tady jsem se byla podívat u kolegyně na operačním sále. Jednalo se o zákrok, který se v Česku ani jinde ve střední Evropě zatím neprovádí, a jak mi řekl operatér a údajně největší neurochirurgická kapacita v Turecku, Prof. Dr. Memet Ozek, tak jediný, kdo ji v Česku, kdy viděl je Prof. Beneš.
Sestry ve finále přípravy na operaci, leží tam dvouleté děcko se spastickou obrnou

Tohle je ten samý Yagiz, jako první den. Když nás přivedl na oddělení , tak mu nabídli, že by toho mohl využít a taky si trochu zastážovat, každopádně pod jednou podmínkou, vlasy a vousy musí dolů...pan Prof. je na to háklivý a vidět ho takhle zanedbanýho na sále, tak by asi dostal infarkt.