Pokocháníčko

Na pokochání pár ukázek:

Trochu mázlé, ale chci tu hlavně demonstrovat množství mešit.

Uskudar z trajektu. Moje nejoblíbenější místo v Istanbulu je právě na lodi.

Dolmabahce palác, říká se tomu turecké baroko aneb přeplácané turecké ztvárnění evropské architektury. Místo, kde žilo posledních 5 sultánů se svou rodinou. Po pádu sultanátu, to bylo detašované sídlo Ataturka, který zde zemřel, hodiny v areálu jsou zastaveny na 9:05- to je čas, kdy Ataturkovi dotlouklo srdce.

Noční Sultanahmet v předvečer slavnostního zakončení Ramadánu.

Chrám moudrosti

Modrá mešita

Život na Galata mostu nemá konce. Spojuje Historickou a moderní část Istanbulu, které dělí záliv jménem Zlatý roh.V pozadí Nová mešita.

Historická budova vlakového nádraží

Uvnitř je Muzeum Florence Nightingale!

Život v ulici

Když človek nezná místní řeč je odkázan na ostatní smysly a empatii. A protože vám zkrátka ani nezbývá nic jiného, je záhodno se naučit předpovídat a odhadovat úmysly druhých. Na co si dávám pozor nejvíce je rozlišení nevinné vřelosti a prvoplánovitosti. Turcı jsou totız komunıkatıvní- co na tom, když nechytáte ani slovo, ochotní, nevahajı člověka doprovodıt az na dožadované místo a často neopomenou anı nezávazné pozvanı na čaj, ale protože se jich stále trochu bojím, tak raděj nepřijímám.

Takova typıcka scena z mesta vypada nasledovne: vsude, kam se rozhlednete prevazujı muzı, posedavajı na lavıckach, na brehu more, cı ve vsudyprıtomnych  cajırnach nebo lokantech (to je takovy prechod mezı bıstrem a slusnou restauracı). Popıjı caj a hrajı backgammon, ja sı predstavuju, ze se bavı o rybarenı a o fotbale- Sparta Praha, Mılan Baros, Petr Cech a Tomas Ujfalusı jsou tu totız velke pojmy. Muzı majı vubec velmı blızky vztah, ktery by mohl Evropana neznaleho zdejsı kultury zmast. Nenı vzacnostı, ze se dva muzı na uvıtanou polıbı na obe tvare, jdou drže se za rámě po ulıcı, nebo sedı v objetı na lodı.

Zaujalo mne: lidé, kteří skončili na ulici, se buď drží stranou a neupozorňují příliš na sebe a nebo jsou naopak velmi aktivní a snaží se vydělat, pak jsou většinou, ale celkem neodbytní. Vypozorovala jsem, že muži středního věku chodí po parcích s termoskovou konvicí v ruce a snaží se prodat čaj, děti se obvykle snaží prodat papírové kapesníčky, nebo zvážení na váze. Slepci a starci nabízí pro změnu náplasti, mladé ženy mají většinou dítě a snaží se zpívat, staré ženy vydělávají prodejem květin. Mladí hoši obvykle obchází autobusové zastávky a autobusy samotné a nabízí půllitrovky vody, což už jsem nejednou ocenila.

 ...balonková střelnice, kam mě vzali dva mladí Turci, kteří neumelı ni slovo anglıcky, ale i tak se nejdřív nabídli, jestli nepotřebuju poradit a po cestě, když mě doprovázeli, tam kam jsem chtěla, tak mě vzalı na ochutnavku nejakeho poulıcnıho jıdla- jednalo se o morske plody, bavılı se tım, jak na to neduverıve koukam a pak me vzalı na breh Bosporu, kde byla taková jednoducha balonkova strelnıce, tak jsem sı parkrat vystrelıla  Bylo to od nich mıle.

 V obchodě s kořením. Potkat ženy- prodavačky je vzácností. Se ženami v ulici je to vůbec bída...

 Egemen, když jsem viděla tohle tričko, nemohla jsem se k němu nepřihlásit, a hle: čerstvě navrácený erasmák.
Vyjmenoval mi typická jídla a vzal mě na to, které jsem ještě neochutnala, jmenuje se to Iskender (v překladu Alexandr Veliký), a je to variace hovězího kebabu s opékaným chlebem a jogurtem a zatím to bylo asi nejlepší, co jsem tu jedla.

 Ale potkávám i známé tváře. Tomáš právě přiletěl z Ghany a velmi ho zaskočila zdejší teplota, prý jsou tu větší tropy než na rovníku. Pán, co nás fotil už měl taky dost toho vedra, neboť mhouřil oko do mého foťáku s displejem jako do hledáčku, ale i pres to se dokázal jakž takž trefit.

A takhle to vypadá, když se Istanbulem prožene průtrž mračen. Ukázkový dopravní kolaps.

 Typicky po Turecku s místními mediky: Begamonn, sisha a čaj. Zážitek, který mi nesměl chybět.

Pochopitelně nesmím opomenout všudypřítomné místní kočky. Nejen na chodnících, ale i v obchodech, v mešitách, na trajektu, zkrátka všude, kde mohou nerušeně vegetit.

Turecká kuchyně II

čerstvě odšťavené ovoce

Kuřecí kebap a ayran- to je opravdový Istanbul

Kumpir  stánek

Kumpir zblízka: pečená obří (tak 25 cm na délku) brambora na uhlících. Ještě horkou ji podélně rozříznou a vnitřek jakoby vydlabou, ale nechají uvnitř poté přidají nastrouhaný sýr a máslo, obojí se krásně rozpustí a během toho to vše rozmíchají do hladka. Pak už jen ukazujete, co všechno chcete dát navrch.
Jako bonus: když to zvládnete celé spořádat a stále se necítíte nasyceni, dostanete druhý zdarma.

Lokum, turecký vynález v reakci na nespokojenost s tvrdými bonbony zde začal jistý domorodec vyrábět rahat Lokum: jemné sousto. Je to taková průsvitná rosolovitá cukrovinka, nasáklá sladkým sirupem.

Opravdová dobrota, prodávají to na každém rohu. Grilované slávky s takovou kořeněnou rýžovou směsí, podávané s citronem. 

Mušle se používá rovnou jako lžíce.

Tohle byla nejlepší wafle v mým životě, opět wafli vyrobí před vašima očima a pak si jen poroučíte, na co všechno máte chuť..já si dala: pistáciovou, vanilkovou a čokoládovou čokoládu/ krém, pak jahody, banány a kiwi a navrch ještě oříšky a nšjaký další sypání..

Rybí sendvič

Další místní cukrovinky, s tím rozdílem, že tyto nejsou tak slizké, ale naopak jsou opravdu dobré :-)

Ramazam chléb

Baklava, národní dortík.

Turecká koska, přikusuje se ke kávě.

Turecká kuchyně

   Paradoxně tento článek píšu během hladověni neboť mě včera přepadla cestovatelská nemoc :-( Přesně ta, co nás kosila loni na Balkáně...pro ty zasvěcené :-) Takže jsem od včerejšího rána jen o vodě a až teď jsem byla poprvé schopná myslet na jídlo aniž by mi to přivodilo nějaké bouřlivé reakce v žaludku.

   Hlavní charakteristiky tureckého stravování jsou: žádný vepř, spousta místního chleba- je jedno co jíte, hlavně k tomu musíte přikusovat ten chleba, dál nesmím opomenout oblibu v lilku a olivách. Snídám nejčastěji na hotelu, kde nabízí švédský stůl, příliš se jej ovšem nesnaží obměňovat. Dávám si obvykle něco jako balkánský sýr, rajče okurku, a onen chléb a la francouzská bageta, sem tam nějaký fík, či meloun nebo olivu. Témeř tu není k vidění šunka- ani v supermarketech, místo toho mají hovězí salám, který tu ráno také nabízí, ovšem za moc nestál, ani když jsem ho zkoušela jinde.

Hotelová snídaně.

 Na oběd chodívám do nemocniční jídelny. Vaří běžné turecké jídlo, takže to mi usnadňuje průzkum. Polévky jsou často luštěninové nebo koprové k hlavnímu jídlu servírují často plněné papriky, plněné lilky, mleté maso, jako přílohy podávají bulgur, rýži nebo těstoviny, každý tady navíc automaticky přikusuje k obědu nejen chleba, ale bílý jogurt. Navíc jsou zvyklí si na každé jídlo před konzumací nasypat kila různého koření asi tolik kolik bychom normálně použili na jeden kotel guláše, tak tolik si dají na svůj talíř. Já si to tam za jejich povzbuzování také párkrát dala, ale vyznávám spíše střídmější styl.

Manti- něco jako turecké ravioli s jogurtovou zálivkou, národní pokrm, kořenila jsem si to jen tak decentně, turkům nebylo pod vrstvou koření jídlo ani vidět.

Lilek plněný mletým masem, podáváno s rýží a jogurtem

Ovšem největší dobrodružství jsou vždy večeře ve městě. Teď už musím běžet, tak zase příště :-)

Daily life.

Náš hotel zvenku, vybavení je fajn, lokalizace už je trochu slabší...musím jet 20 minut autobusem do přístavu a pak dalších 20 minut lodí, když chci do centra.

A na tohle koukám z okna, Marmarské moře a jeden z Princových ostrovů

...a tady je to zblízka.

V nejbližší mešitě, část pro ženy. Tahle dobrosrdečná cizí paní nás oslovila venku, požehnala nám a políbila nás na obě tváře a pak nás doslova zatáhla dovnitř i přesto,že jsem jí pantomimicky naznačovala, jestli by nebylo lepší, abych měla šátek.  Celou dobu nám něco turecky vysvětlovala, ovšem do teď nevím, zda pochopila, že jsme jí nerozuměly ani slovo.  

Část pro muže.

Oslava 20. narozenin po turecku. Ačkoli všichni vypadáme tak trochu podroušeně, nepadla ani jedna láhev, to je tím vedrem. Oni zkrátka nepijou, když si jednou za rok při zvláštních příležitostech něco dají, tak z toho mají zážitky a fotky, které je baví celý další rok :-D

Hastane I.

   Protože je hlavním smyslem této výpravy okoukat něco na praxi v nemocnici, už bylo na čase abych se o tom také zmínila. :-)
Kozyatagi hastane je soukromá nemocnice, patřící pod luxusní nemocniční kooperaci Acibadem hospitals. Doktoři a vlastně i všichni ostatní zaměstnanci vypadají za všech okolností jako ze žurnálu, takže uvažuji, že své nemocniční pantofle, co jsem si dovezla, hodím rovnou do popelnice. Doktorka Nurdan Tozun, profesorka gastroenterologie a moje tutorka, je zde legendární osobnost, vyčnívá nejen svou blonďatou hřívou a výraznou rtěnkou, ale i neuvěřitelným charizmatem a energií, která z ní neomezeně srší. V mých představách přesně odpovídá kategorii opravdové dámy, myslím, že si ji budu pamatovat ještě dlouhou dobu. Připravila mi program stáže: 1. týden gastroenterologie 2. týden onkologie 3. týden kardiologie 4. týden endokrinologie, takže to bude pestré.

   Vzhledem k tomu, jak vypadá to prostředí, je mi trapné si to tam fotit, rovněž by to asi bylo nesportovní vůči pacientům. Každopádně všude jsou recepce, všichni mají dokonalou uniformu a pacient je zde opravdu na prvním místě, však si za to také platí. Tato skutečnost má pro mě následující výhody: zajištěný pacient se většinou rovná vzdělaný pacient, to znamená, že se dokáže dorozumět anglicky, někdy více, někdy méně, ale aspoň se můžu občas také aktivně na něčem podílet. Druhá výhoda je, že se nikam nespěchá a je čas věnovat se mě. Chvíli po uvedení na kliniku se mi podařilo udělat trochu dojem (rozuměj, neznemožnila jsem se hned na začátku), neboť mě šoupli na kolonoskopické vyšetření pacienta s Crohnem, a to by byla ostuda, kdybych se nechytala, vzhledem k tomu, kolikrát jsme to letos probírali. Další den jsem si to ovšem trochu vykompenzovala, když jsem u pacientky s familiární středomořskou horečkou prohlásila "No ano, o tom jsem slyšela, ale to je přeci velmi vzácné, ne?" Tak mi připomněla, kde se se nacházím a opak byl samozřejmě pravdou.

   Jinak je to fajn, všichni doktoři jsou velmi přívětiví, a když to umí vysvětlit anglicky, tak se snaží mi něco předat. Zajímavé je, že nemocný nikdy nechodí sám, většinou jej doprovází někdo z rodiny a to neznamená, že přijde třeba manžel, nebo dcera. Není vyjímečné, že se dostaví ve složení: manželka, dcera s manželem a klidně třeba ještě tchán, nebo sestra. Tahle sounáležitost už u nás příliš k vidění není, my jedeme na výkon a nemocní jsou naopak spíš osamělí, protože na to, být nemocný není prostor.

Podtrženo, shrnuto, líbí se mi to tam, určitě není nač si stěžovat, starají se o mě pěkně. Nekonečný přísun tureckého čaje, turecké kávy, nebo turecké limonády zajištěn- vypozorovala jsem, že na to zřejmě mají speciální pomocný personál- tedy, aspoň jsem toho člověka neviděla nikdy dělat nic jiného. Platí tu jednoduchá rovnice= každý pacient se musí pěkně proložit čajem :-)

Pohled z mostu po cestě do nemocnice, jestli se vám zdá, že vodící pruhy jsou tam jen tak, aby se neřeklo, tak to tak opravdu funguje. Může se jezdit prostě tam, kam se vejdete.

 Zvenku. Je to věžák a ukrývá 8 pater, na druhou stranu, je spíš užší takže, to není kdovíjak velké.

Okolí nemocnice.

Tady jsem se byla podívat u kolegyně na operačním sále. Jednalo se o zákrok, který se v Česku ani jinde ve střední Evropě zatím neprovádí, a jak mi řekl operatér a údajně největší neurochirurgická kapacita v Turecku, Prof. Dr. Memet Ozek, tak jediný, kdo ji v Česku, kdy viděl je Prof. Beneš.
Sestry ve finále přípravy na operaci, leží tam dvouleté děcko se spastickou obrnou

Tohle je ten samý Yagiz, jako první den. Když nás přivedl na oddělení , tak mu nabídli, že by toho mohl využít a taky si trochu zastážovat, každopádně pod jednou podmínkou, vlasy a vousy musí dolů...pan Prof. je na to háklivý a vidět ho takhle zanedbanýho na sále, tak by asi dostal infarkt.

Poprvé ve městě

   Slíbila jsem něco o tom, jak mě vypekli na recepci... To bylo tak, další ráno jsem se vydala na sraz s Enrichem, ve spěchu jsem vydolovala z recepčních název nejbližší stanice, abych věděla, kam se pak vrátit. Enrich čekal v přístavu poblíž samotného centra Istanbulu a protože to tu pro něj byla jen zastávka na jediný den, zamířili jsme  rovnou k největším dominantám. Nejdřív do Hagia Sofia čili chrámu Boží Moudrosti. původně byla tato nepřehlédnutelná stavba křesťanskou svatyní, ale později ji přestavili na mešitu a opatřili minarety, ale od roku 1934, kdy Ataturk nařídil její opětovnou sekularizaci, slouží spíše jako muzeum.
 Je to opravdu impozantní do detailů propracovaný prostor, který je oprávněně velkým světovým unikátem.

Uvnitř, všechno se tam lesklo zlatem, ale my jsme to, jak jistě vidíte, s přehledem zastínili.

A naše druhá zastávka byla Topkapi palác, rozlehlý překrásný komplex vybudovaný slavnou dynastií Otomanů, včetně sultána Suleymana zvaného Nádherného. Žili si pěkně, stojí to za to vidět, ale musím přiznat, že z pohádek jsem si je sice sultány představovala hodně vypasené, ale skutečnost předčila očekávání (uzuzuji z velikosti jejich oblečení a trůnů)

Topkapi palác. Třebaže z venku může působit nenápadně..

...uvnitř je pestrý, ukrývá se zde výstava sbírky sultánské pokladnice, dobových předmětů a jeden z největších diamantů na světě.

   Když jsme se rozloučili, procházela jsem se chvíli sama. V tu chvíli mi došlo něco, čeho jsem si předtím nevšimla (a ani jsem nemohla), v ulicích courají hlavně skupinky, či samotní muži, případně ženy v doprovodu, kdežto samotné ženy téměř není vidět, každopádně jakmile jsem osaměla začali si mě najednou všichni všímat, každý mě chtěl odvést k sobě do krámku, ukázat mi zboží, vnutit mi své rady, své hotely, a kdovíjaké další služby. Jak já jsem záviděla ostatním, že si můžou pokoukávat po čem chtějí, kdežto o mě si ti prodavači pravděpodobně mysleli, že sama to prostě nemůžu zvládnout. Stačily necelé dvě hodiny a naučila jsem se ignorovat, nekoukat vlevo ani vpravo.
    Nejméně příjemné bylo, když jsem vlezla do něčeho, co se prezentovalo jako Tourist information, ale po chvíli úlisnosti chlapíka za stolem mi došlo, že se mi snaží nabídnout nějaké organizované prohlídky. Když jsem vešla začal se mnou takový ten typický small talk, nabídl mi vychlazenou vodu, pro kterou došel do jiné místnosti, kde se s někým domlouval a poté prohlásil, že to je teprv začátek, že pak přijde ještě čaj atd.    Přišlo mi to podezřelé- podvodník, jako vystřižený z mého průvodce- a když se mi konečně podařilo vymluvit a vstala jsem od stolu s tím netknutým kelímkem stále v ruce, tak se mě trochu vyčítavě ptal, proč si to jako nevypiju tady. Rychle sem zamířila ke dveřím a vyhodila to do nejbližšího koše.  Teď už vím, že tohle se týká vyloženě staromódního centra, jinde je to snesitelnější. Yagiz a další anglicky mluvící lidé mi neustále kladou na srdce nikomu nevěř, tak se tím zkrátka řídím. Jinak Česko tu znají, a to hlavně díky fotbalu..Baroš a Ujfaluši jsou zde za velké hvězdy.

Centrum je sice plné podezřelých Turků, ale naštěstí i jiných mnohem lákavějších věcí.

Pak jsem toho měla dost, tak jsem se vydala nazpět, za cíl jsem si dala Maltepe, jak mi ráno poradili na recepci. V přístavu jsem našla opravdové turistické informace, ale neuměli tam anglicky a o mé zastávce a o všech dalších, co se nacházely v Asijské části v životě neslyšely. Pak se chvíli hlasitě radili, co s tím a nakonec mi vítězoslavně oznámili, že budu muset přeplout trajektem. Na to bych sama opravdu nepřišla. Na trajektu jsem potkala anglicky mluvící designerku, která jela stejným směrem, krom toho mě "pozvala" na vlak a než vystoupila, zařídila pro mě starší paní, která mi měla říct, kde mám vystoupit (zastávky nejsou označené). Tohle je ostatně nejčastější laskavost, kterou mi anglicky mluvící úplně automaticky poskytují. Anglicky tu mluví pouze vysokoškoláci a už jsem se je naučila odhadovat sama, případně se mi ochotně sami nabídnou. K tomuhle druhu Turků jsem celkem důvěřivá, hlavně proto, že jsou to nejčastěji samostatně cestující mladé ženy, případně kultivovaní muži nejrůznějšího věku.
  Vystoupila jsem tam, kde jsem si poručila a po půl hodině chůze jsem sice měla dojem, že jsem našla správnou magistrálu, ale úplně někde jinde. Bez mapy, bez představy o směru, pouze s adresou hotelu, ale samotná mi byla dost na nic.Když už jsem byla fakt zoufalá, ochytnul mě kluk, co mi hotel vygooglil a dokonce ještě u někoho po telefonu ověřil, kolik přesně mám jet stanic. Když jsem pak po dvou a půl hodinách dorazila a rekonstruovala to s mapou, došlo mi, že na recepci mi místo místní zastávky, řekli název celé čtvrti. Jejich ochota je bezbřehá, ale kdyby mi radši bývali řekli, že mi nerozumí, no ale myslím, že od té doby, co jsem přijela, tak se začli učit anglicky. Dneska mě totiž jeden překvapil dokonce dvěmi větami: How are you? a Good morning :-)
   Jinak mi dorazila kolegyně ze Slovenska, tak je to pro mě celkem úleva :-) Pak nás čekala Welcome party a ještě teď jsem ji nedospala- píšu tedy v rychlosti, abych to dneska dohnala...tak snad se to dá po mně číst.

Nejen na zemi je přeplněno, i ve vzduchu s tím tady mají problémy.