Turecká kuchyně

   Paradoxně tento článek píšu během hladověni neboť mě včera přepadla cestovatelská nemoc :-( Přesně ta, co nás kosila loni na Balkáně...pro ty zasvěcené :-) Takže jsem od včerejšího rána jen o vodě a až teď jsem byla poprvé schopná myslet na jídlo aniž by mi to přivodilo nějaké bouřlivé reakce v žaludku.

   Hlavní charakteristiky tureckého stravování jsou: žádný vepř, spousta místního chleba- je jedno co jíte, hlavně k tomu musíte přikusovat ten chleba, dál nesmím opomenout oblibu v lilku a olivách. Snídám nejčastěji na hotelu, kde nabízí švédský stůl, příliš se jej ovšem nesnaží obměňovat. Dávám si obvykle něco jako balkánský sýr, rajče okurku, a onen chléb a la francouzská bageta, sem tam nějaký fík, či meloun nebo olivu. Témeř tu není k vidění šunka- ani v supermarketech, místo toho mají hovězí salám, který tu ráno také nabízí, ovšem za moc nestál, ani když jsem ho zkoušela jinde.

Hotelová snídaně.

 Na oběd chodívám do nemocniční jídelny. Vaří běžné turecké jídlo, takže to mi usnadňuje průzkum. Polévky jsou často luštěninové nebo koprové k hlavnímu jídlu servírují často plněné papriky, plněné lilky, mleté maso, jako přílohy podávají bulgur, rýži nebo těstoviny, každý tady navíc automaticky přikusuje k obědu nejen chleba, ale bílý jogurt. Navíc jsou zvyklí si na každé jídlo před konzumací nasypat kila různého koření asi tolik kolik bychom normálně použili na jeden kotel guláše, tak tolik si dají na svůj talíř. Já si to tam za jejich povzbuzování také párkrát dala, ale vyznávám spíše střídmější styl.

Manti- něco jako turecké ravioli s jogurtovou zálivkou, národní pokrm, kořenila jsem si to jen tak decentně, turkům nebylo pod vrstvou koření jídlo ani vidět.

Lilek plněný mletým masem, podáváno s rýží a jogurtem

Ovšem největší dobrodružství jsou vždy večeře ve městě. Teď už musím běžet, tak zase příště :-)

Daily life.

Náš hotel zvenku, vybavení je fajn, lokalizace už je trochu slabší...musím jet 20 minut autobusem do přístavu a pak dalších 20 minut lodí, když chci do centra.

A na tohle koukám z okna, Marmarské moře a jeden z Princových ostrovů

...a tady je to zblízka.

V nejbližší mešitě, část pro ženy. Tahle dobrosrdečná cizí paní nás oslovila venku, požehnala nám a políbila nás na obě tváře a pak nás doslova zatáhla dovnitř i přesto,že jsem jí pantomimicky naznačovala, jestli by nebylo lepší, abych měla šátek.  Celou dobu nám něco turecky vysvětlovala, ovšem do teď nevím, zda pochopila, že jsme jí nerozuměly ani slovo.  

Část pro muže.

Oslava 20. narozenin po turecku. Ačkoli všichni vypadáme tak trochu podroušeně, nepadla ani jedna láhev, to je tím vedrem. Oni zkrátka nepijou, když si jednou za rok při zvláštních příležitostech něco dají, tak z toho mají zážitky a fotky, které je baví celý další rok :-D

Hastane I.

   Protože je hlavním smyslem této výpravy okoukat něco na praxi v nemocnici, už bylo na čase abych se o tom také zmínila. :-)
Kozyatagi hastane je soukromá nemocnice, patřící pod luxusní nemocniční kooperaci Acibadem hospitals. Doktoři a vlastně i všichni ostatní zaměstnanci vypadají za všech okolností jako ze žurnálu, takže uvažuji, že své nemocniční pantofle, co jsem si dovezla, hodím rovnou do popelnice. Doktorka Nurdan Tozun, profesorka gastroenterologie a moje tutorka, je zde legendární osobnost, vyčnívá nejen svou blonďatou hřívou a výraznou rtěnkou, ale i neuvěřitelným charizmatem a energií, která z ní neomezeně srší. V mých představách přesně odpovídá kategorii opravdové dámy, myslím, že si ji budu pamatovat ještě dlouhou dobu. Připravila mi program stáže: 1. týden gastroenterologie 2. týden onkologie 3. týden kardiologie 4. týden endokrinologie, takže to bude pestré.

   Vzhledem k tomu, jak vypadá to prostředí, je mi trapné si to tam fotit, rovněž by to asi bylo nesportovní vůči pacientům. Každopádně všude jsou recepce, všichni mají dokonalou uniformu a pacient je zde opravdu na prvním místě, však si za to také platí. Tato skutečnost má pro mě následující výhody: zajištěný pacient se většinou rovná vzdělaný pacient, to znamená, že se dokáže dorozumět anglicky, někdy více, někdy méně, ale aspoň se můžu občas také aktivně na něčem podílet. Druhá výhoda je, že se nikam nespěchá a je čas věnovat se mě. Chvíli po uvedení na kliniku se mi podařilo udělat trochu dojem (rozuměj, neznemožnila jsem se hned na začátku), neboť mě šoupli na kolonoskopické vyšetření pacienta s Crohnem, a to by byla ostuda, kdybych se nechytala, vzhledem k tomu, kolikrát jsme to letos probírali. Další den jsem si to ovšem trochu vykompenzovala, když jsem u pacientky s familiární středomořskou horečkou prohlásila "No ano, o tom jsem slyšela, ale to je přeci velmi vzácné, ne?" Tak mi připomněla, kde se se nacházím a opak byl samozřejmě pravdou.

   Jinak je to fajn, všichni doktoři jsou velmi přívětiví, a když to umí vysvětlit anglicky, tak se snaží mi něco předat. Zajímavé je, že nemocný nikdy nechodí sám, většinou jej doprovází někdo z rodiny a to neznamená, že přijde třeba manžel, nebo dcera. Není vyjímečné, že se dostaví ve složení: manželka, dcera s manželem a klidně třeba ještě tchán, nebo sestra. Tahle sounáležitost už u nás příliš k vidění není, my jedeme na výkon a nemocní jsou naopak spíš osamělí, protože na to, být nemocný není prostor.

Podtrženo, shrnuto, líbí se mi to tam, určitě není nač si stěžovat, starají se o mě pěkně. Nekonečný přísun tureckého čaje, turecké kávy, nebo turecké limonády zajištěn- vypozorovala jsem, že na to zřejmě mají speciální pomocný personál- tedy, aspoň jsem toho člověka neviděla nikdy dělat nic jiného. Platí tu jednoduchá rovnice= každý pacient se musí pěkně proložit čajem :-)

Pohled z mostu po cestě do nemocnice, jestli se vám zdá, že vodící pruhy jsou tam jen tak, aby se neřeklo, tak to tak opravdu funguje. Může se jezdit prostě tam, kam se vejdete.

 Zvenku. Je to věžák a ukrývá 8 pater, na druhou stranu, je spíš užší takže, to není kdovíjak velké.

Okolí nemocnice.

Tady jsem se byla podívat u kolegyně na operačním sále. Jednalo se o zákrok, který se v Česku ani jinde ve střední Evropě zatím neprovádí, a jak mi řekl operatér a údajně největší neurochirurgická kapacita v Turecku, Prof. Dr. Memet Ozek, tak jediný, kdo ji v Česku, kdy viděl je Prof. Beneš.
Sestry ve finále přípravy na operaci, leží tam dvouleté děcko se spastickou obrnou

Tohle je ten samý Yagiz, jako první den. Když nás přivedl na oddělení , tak mu nabídli, že by toho mohl využít a taky si trochu zastážovat, každopádně pod jednou podmínkou, vlasy a vousy musí dolů...pan Prof. je na to háklivý a vidět ho takhle zanedbanýho na sále, tak by asi dostal infarkt.

Poprvé ve městě

   Slíbila jsem něco o tom, jak mě vypekli na recepci... To bylo tak, další ráno jsem se vydala na sraz s Enrichem, ve spěchu jsem vydolovala z recepčních název nejbližší stanice, abych věděla, kam se pak vrátit. Enrich čekal v přístavu poblíž samotného centra Istanbulu a protože to tu pro něj byla jen zastávka na jediný den, zamířili jsme  rovnou k největším dominantám. Nejdřív do Hagia Sofia čili chrámu Boží Moudrosti. původně byla tato nepřehlédnutelná stavba křesťanskou svatyní, ale později ji přestavili na mešitu a opatřili minarety, ale od roku 1934, kdy Ataturk nařídil její opětovnou sekularizaci, slouží spíše jako muzeum.
 Je to opravdu impozantní do detailů propracovaný prostor, který je oprávněně velkým světovým unikátem.

Uvnitř, všechno se tam lesklo zlatem, ale my jsme to, jak jistě vidíte, s přehledem zastínili.

A naše druhá zastávka byla Topkapi palác, rozlehlý překrásný komplex vybudovaný slavnou dynastií Otomanů, včetně sultána Suleymana zvaného Nádherného. Žili si pěkně, stojí to za to vidět, ale musím přiznat, že z pohádek jsem si je sice sultány představovala hodně vypasené, ale skutečnost předčila očekávání (uzuzuji z velikosti jejich oblečení a trůnů)

Topkapi palác. Třebaže z venku může působit nenápadně..

...uvnitř je pestrý, ukrývá se zde výstava sbírky sultánské pokladnice, dobových předmětů a jeden z největších diamantů na světě.

   Když jsme se rozloučili, procházela jsem se chvíli sama. V tu chvíli mi došlo něco, čeho jsem si předtím nevšimla (a ani jsem nemohla), v ulicích courají hlavně skupinky, či samotní muži, případně ženy v doprovodu, kdežto samotné ženy téměř není vidět, každopádně jakmile jsem osaměla začali si mě najednou všichni všímat, každý mě chtěl odvést k sobě do krámku, ukázat mi zboží, vnutit mi své rady, své hotely, a kdovíjaké další služby. Jak já jsem záviděla ostatním, že si můžou pokoukávat po čem chtějí, kdežto o mě si ti prodavači pravděpodobně mysleli, že sama to prostě nemůžu zvládnout. Stačily necelé dvě hodiny a naučila jsem se ignorovat, nekoukat vlevo ani vpravo.
    Nejméně příjemné bylo, když jsem vlezla do něčeho, co se prezentovalo jako Tourist information, ale po chvíli úlisnosti chlapíka za stolem mi došlo, že se mi snaží nabídnout nějaké organizované prohlídky. Když jsem vešla začal se mnou takový ten typický small talk, nabídl mi vychlazenou vodu, pro kterou došel do jiné místnosti, kde se s někým domlouval a poté prohlásil, že to je teprv začátek, že pak přijde ještě čaj atd.    Přišlo mi to podezřelé- podvodník, jako vystřižený z mého průvodce- a když se mi konečně podařilo vymluvit a vstala jsem od stolu s tím netknutým kelímkem stále v ruce, tak se mě trochu vyčítavě ptal, proč si to jako nevypiju tady. Rychle sem zamířila ke dveřím a vyhodila to do nejbližšího koše.  Teď už vím, že tohle se týká vyloženě staromódního centra, jinde je to snesitelnější. Yagiz a další anglicky mluvící lidé mi neustále kladou na srdce nikomu nevěř, tak se tím zkrátka řídím. Jinak Česko tu znají, a to hlavně díky fotbalu..Baroš a Ujfaluši jsou zde za velké hvězdy.

Centrum je sice plné podezřelých Turků, ale naštěstí i jiných mnohem lákavějších věcí.

Pak jsem toho měla dost, tak jsem se vydala nazpět, za cíl jsem si dala Maltepe, jak mi ráno poradili na recepci. V přístavu jsem našla opravdové turistické informace, ale neuměli tam anglicky a o mé zastávce a o všech dalších, co se nacházely v Asijské části v životě neslyšely. Pak se chvíli hlasitě radili, co s tím a nakonec mi vítězoslavně oznámili, že budu muset přeplout trajektem. Na to bych sama opravdu nepřišla. Na trajektu jsem potkala anglicky mluvící designerku, která jela stejným směrem, krom toho mě "pozvala" na vlak a než vystoupila, zařídila pro mě starší paní, která mi měla říct, kde mám vystoupit (zastávky nejsou označené). Tohle je ostatně nejčastější laskavost, kterou mi anglicky mluvící úplně automaticky poskytují. Anglicky tu mluví pouze vysokoškoláci a už jsem se je naučila odhadovat sama, případně se mi ochotně sami nabídnou. K tomuhle druhu Turků jsem celkem důvěřivá, hlavně proto, že jsou to nejčastěji samostatně cestující mladé ženy, případně kultivovaní muži nejrůznějšího věku.
  Vystoupila jsem tam, kde jsem si poručila a po půl hodině chůze jsem sice měla dojem, že jsem našla správnou magistrálu, ale úplně někde jinde. Bez mapy, bez představy o směru, pouze s adresou hotelu, ale samotná mi byla dost na nic.Když už jsem byla fakt zoufalá, ochytnul mě kluk, co mi hotel vygooglil a dokonce ještě u někoho po telefonu ověřil, kolik přesně mám jet stanic. Když jsem pak po dvou a půl hodinách dorazila a rekonstruovala to s mapou, došlo mi, že na recepci mi místo místní zastávky, řekli název celé čtvrti. Jejich ochota je bezbřehá, ale kdyby mi radši bývali řekli, že mi nerozumí, no ale myslím, že od té doby, co jsem přijela, tak se začli učit anglicky. Dneska mě totiž jeden překvapil dokonce dvěmi větami: How are you? a Good morning :-)
   Jinak mi dorazila kolegyně ze Slovenska, tak je to pro mě celkem úleva :-) Pak nás čekala Welcome party a ještě teď jsem ji nedospala- píšu tedy v rychlosti, abych to dneska dohnala...tak snad se to dá po mně číst.

Nejen na zemi je přeplněno, i ve vzduchu s tím tady mají problémy.

Cesta

Tak jsem na místě! Celé to trvalo asi 15 hodin, a ač to tak nevypadá, bylo to pohodové, když člověk cestuje sám, hodně lidí se s ním dává do řeči a cesta rychle ubíhá. Na všechno jsem měla dost času, všechno bylo přehledné a označené a na všechno se dalo doptat. Tohle totiž v Istanbulu neplatí, ale o tom později. Každopádně, kromě jednoho zádrhelu na začátku, kdy jsem krátce po nalodění do Student agency zazmatkovala ohledně příslušnosti Turecku k Shengenu (co já vím, tak na Ruzyni je to úplně jiný Terminál a nejsou zrovna blízko sebe), a protože jsem v tu chvíli měla pocit, že bez pravdy hned ve 3:30 ráno nepřežiju, tak jsem se jala hned někoho burcovat po telefonu (modří jistě vědí :-)). Dál už proběhlo vše hladce a tímto děkuju za vaše rady- opravdu mi pomohly!

Na tyhlety červeňáčky od Austrian airlines jsem zřejmě působila jako magnet. Než jsem  došla k Check- inu, radila jsem se asi se 4, z toho 3 mě oslovili sami od sebe.

   Před gatem jsem se potkala s Enrichem, Ital který vyrážel na dvoutýdenní trip po Turecku. Úplně náhodou jsme měli místenky v letadle přesně za sebou a tak naše konverzace mohla pokračovat i dál, protože se se svou partou měl setkat až další den večer, naplánovali jsme na ráno první společný průzkum Istanbulu. Díky své práci byl ostříleným cestovatelem ve všech letištích světa, takže už jsem měla po zbytek cesty po starostech.

Před letištěm, přivítal mě obrovský řev a pak jsem zjistila, že se tam zrovna koná  nějaká demonstrace, vypadali velmi zuřivě.
Mimochodem letiště se samozřejmě nejmenuje po nikom jiným, než po samotným Ataturkovi.

 Jen co jsme vylezli, vyvalilo se nás stovky (nepřeháním) lidí s různými jmenovkami a nápisy, v tu chvíli mě v jinak horkém Istanbulu zamrazilo, najít Yagize, tureckého medika, který tam na mě měl čekat mi přišlo vskutku beznadějné. Nicméně tato věta mi sotva stihla prolétnout hlavou a už na mě mával. Jak uvidíte na fotkách, je takový nepřehlédnutelný. Cesta do hotelu zabrala asi 2 hodiny, jeli jsme metrem, co vypadalo jako tramvaj, pak jsme přestoupili na Metrobus, což je autobus, který má vlastní pruh, takže má vlastně dráhu jako metro, jak mi vysvětlil Yagiz. Pak jsme konečně stanuli v samotném centru, kde jsem poprvé spatřila úchvatný pohled na Bospor, myslím, že se tu toho nikdy nenabažím! Je to nádhera! Přeplavili jsme se lodí, ale pořád jsme nebyli na místě. Ještě nás čekala cesta autobusem- řidiči jsou hrozně zběsilí, zavírání dveří, nebo zajíždění do stanice považují za zbytečnost a do jejich dorozumívání s ostatními automobily pomocí klaksonů asi nikdy neproniku, troubí prostě pořád. Prý si často klaksony mění i za jiné zvuky, jako třeba zvířecí zvuky nebo nějaký podivný zpěv a podobně, fantazii se zřejmě meze nekladou... 

Přístav, lodě poberou přes sto lidí, fungují jako MHD a co je hlavní, jezdí každou chvíli.
Pohled na asijskou část.

Tohle jsem vyfotila z lodě, je to pohled z Bosporu na evropskou část Istanbulu. Už závidíte? ...Určitě se na to přijeďte někdy taky podívat :-) 

Yagiz mě vzal na první Doner Kebab a Ayran, čte se to /ajrn/. Když říkál, že nám objedná "iron" tak jsem  se trochu bála, co to do sebe budu muset nakonec kopnout, ale je to jogurt rozmíchaný našlehaný s vodou, tak aby se to dalo pít. Chutná to trochu jako český kefír.

Hotel se nachází se 150 metrů od zastávky, odkud se dostanu za 10 minut do zastávky, kde je nemocnice. Uvnitř je to fajn, mám pokoj sama pro sebe v nejvyšším patře, takže se střešním oknem, romantickým výhledem na moře a s vlastní koupelnou. Jediný zádrhel je domluva s recepčními..anglicky umí říct snad jen: "football" a " That´s not problem", což je sice fajn, ale udělali mi s tím hned další den docela nepříjemnost, ale to si nechám napříště :-)

Reakce okolí.

   Často se mě kamarádi, známí dokonce i náhodní lidé ptají: "A to se jako nebojíš?!". Bývá to dokonce jedna z prvních otázek...většinou se nenechám příliš rozhodit, vybavím si kamarády, co jedou ještě do exotičtějších míst, noční procházku pražským Šervůdem a pronesu něco ve smyslu: "Však to je ještě taková Evropa, ne?", zůstávám zkrátka nad věcí. Pravda je taková, že nejvíc se bojím cesty. Bloudit na letišti sama a ve dvou, to je totiž obrovský rozdíl, natož pak prošvihnout let! Mnozí z vás vědí, že mám Ruzyni, doslova na doslech, ovšem vzhledem k tomu, že mi to z Istanbulu všechno potvrdili teprve v půli června, sehnala jsem cenově přijatelnou letenku až z Vídně. Nikdy jsem tam nebyla, neumím německy a nemám téměř žádné zkušenosti s létáním. Perfektní předpoklad pro nějaký průšvih. Držte mi pěsti.

 Nicméně mě to přivedlo na myšlenku vypátrat si, kam se tedy dá to Turecko zařadit? Co se geografie týče, tak mapa říká naprosto nekompromisně následující: 3% území náleží Evropě, zbývajících 97% Asii. Ups, to jsem byla poněkud vedle! No, co se dá dělat.. větou: "Vždyť to je ještě Evropa, to je v pohodě :-) ", už se zkrátka neukonejším. Život jde dál, těším se pořád stejně, tak co. Hranice probíhá Istanbulem, Evropská část na západě nese matoucí název Východní Thrakie a Asijská část se nazývá Anatólie. Tato území zde odděluje Bosporská úžina, která naopak spojuje Marmarské a Černé moře a další hranicí jsou, o něco jižněji, Dardanely. Istanbulský Bospor je velká lodní dopravní křižovatka a navíc je úžina v současné době překlenuta dvěma mosty a třetí se buduje. Ten novější most stojí v nejužším místě a měří 700 metrů, jeho maximální šířka je ovšem 3,5 kilometru. Dle mezinárodní dohody Bosporská úžina Turecku patří, ale s tím, že umožní ostatním lodní dopravu. Na druhou stranu, co se smýšlení Turků týče, tak se podle všeho hlásí spíše k Evropě.

   Zato okolí se bojí něčeho úplně diametrálně odlišného, neboť další věta, kterou mě okolí častuje, zní: Hlavně se tam proboha nezamiluj! Ti Turci ti určitě nedaj pokoj!" K tomu můžu jen dodat, že se mi ty jejich kníry stejně nelíbí ;-) Tak snad to prve neříká každá.

   Tak a zbývá 8 hodin do odjezdu a já už mám dva články. Obávám se, že tohle tempo mi nevydrží, ale budu se snažit podávat zprávy aspoň jednou nebo dvakrát do týdne. Merhaba!

O co jde?

   Dva dny do odjezdu. Pomalu mi stoupá cestovní horečka, avšak já si zatím nebalím, neboť se horlivě snažím začít zde svou bloggerskou kariéru. Tento první příspěvek budiž tomu důkazem. Třeba to i někoho zaujme a přečte si tu něco a když ne, tak budu mít aspoň památku. Ale k věci:
Jedu na 4 týdny na klinickou stáž do istanbulské nemocnice, dostala jsem místo na interní klinice. Nemocnice se jmenuje Acibadem Kozyatagı Hospital a patří pod Univerzitu Acibadem, která byla založena teprve v roce 2007, takže očekávám spíše menší fakultu a moderní prostředí. Uvidíme, nechávám se překvapit.

Fakta o Istanbulu:

--> Je více než 4x větší než Praha a má 10x víc obyvatel...bude tam zkrátka asi dost těsno.

--> Mají druhou nejstarší podzemní dráhu na světě (z roku 1874, hned po londýnské) a říkají tomu Tünel. Další rozdíl tkví v tom, že má pouhé 2 stanice a délku něco přes půl kilometru...Naštěstí jsem po další chvíli pátrání zjistila, že si za posledních 20 let stihli vybudovat i Metro, které má 12 stanic na 20 kilometrech, tak snad to bude použitelné.

--> Velký Atatürk, celým jménem Mustafa Kemal Atatürk, přízvisko znamená: Otec Turků, přiřkl mu ho parlament, poté co Mustafa v roce 1934 zavedl zákon, že každý muslim musí mít nějaké příjmení. Je to zakladatel moderního tureckého státu, neboť sjednotil okupované území Turecka. Po vítězství osvobozenecké války nad Řeky v roce 1921 zanikl sultanát a na její místo nastoupila nezávislá Turecká republika. Generál a národní hrdina Mustafa byl zvolen prezidentem, zavedl mnohé reformy a je uznáván a oslavován až dodnes. Během jeho vlády byla Konstantinopol přejmenována na Istanbul, uzákoněna západní právní úprava, islám ztratil status státního náboženství, arabskou abecedu nahradila modifikovaná latinka a byla zakázána polygamie. Mluvit o něm negativně, nebo jej snad dokonce urážet je zde zakázáno zákonem a jistě náležitě tvrdě trestáno.

--> peníze: (Nová) turecká lira byla zavedena poté, co z původní TL v roce 2005 škrtli 6 nul. 1 TL= 11,6 Kč, v Česku jsou téměř nesehnatelné, pravděpodobně kvůli nestabilitě této měny a 7% meziroční inflaci. Kdybyste měli nějaká doporučení, co se směnárny vs. výběrů z bankomatu týče, dejte vědět.

--> ...trochu jsem si zjišťovala, jak je to tam s odíváním. V Istanbulu žijí převážně Muslimové, Křesťané a Židé- každé má svoje, ale zaujalo mne, že pokrývka hlavy je pro sekulární Turky symbolem všeho, čím opovrhují- tzn. zpátečnické myšlení, a popírá to tak vše, za co Ataturk bojoval. V zákoně je, že ženy pracující ve veřejných budovách pokrývku hlavy nosit nesmí...což je dobré, aspoň nebudu tak vyčnívat.

--> Ramadán: začal tento týden a trvá do 18.srpna...zkrátka a dobře budu vyvrhel a budu se dožadovat svých pravidelných kalorií ráno v poledne i večer, na druhou stranu si ale říkám, že v nemocnici snad nebude s přístupem k jídlu a pití problém.

  Tak to byl takový úvod nejen pro vás, ale i pro mě- já nevím zatím o moc víc...no možná o něco málo jo. Kdyby něco, napište mi, budu ráda za vaše vzkazy a tak vůbec :-)